Jednota času není vždycky pravdivá - Večer s učitelem 0,2

13. března 2012 v 17:30 | LeNa
Přišlo pondělí. Stála jsem před dvěřmi jeho kabinetu a z nevysvětlitelných důvodů jsem se třásla. Strachy? Já nevím. Jediné co vím je, že s tímto mužem dnes strávím dvě hodiny své volného času. Má ruka se zvedla a klouby mé pravačky začali klepat na dveře. Zvuk zaklepání zněl podivně, jako když ťukáte na prázdnou místnost. Lehce mě to vyděsilo. "Dále..." ozvalo se za dveřmi a já pomalu otevřela. Spatřila jsem ho, jak tam sedí s rukávem košile vyhrnuté a po ruce mu stékali kapičky jeho vlastní krve. Můj pohled upoutalo rozbité sklo na zemi. Rychle jsem zavřela dveře a pomalu k němu šla. "Co... co se Vám to stalo?" Zvedl ke mně svůj pohled a pomalu si začal ránu obmotávat obvazem. Když odpovídal, pohledem ucukl. "Nic, jen jsem zakopl a nechtěně rozbil skleněnou vázu co tady měla ta učitelka na no.. na.. matiku..." řekl chladně a já poznala, že lže. Více jsem to, ale rozebírat již nechtěla. "Aha a.. počkejte, já vám to obváži." Šla jsem k němu blíže a chopila se obvazu. Cítila jsem, že na mě zvedl svůj pohled, zatímco já ten svůj upírala na to abych mu nezpůsobila obvazováním ještě více bolesti. Nakonec to, ale dopadlo dobře."Tak... Je to hotové." Koukla jsem na něj a usmála se. "Děkuji." odvětil a vstal, "Chtěl jsem ti říci, že dnes tu budeme sami. Odřekli mi to, kvůli nejasným událostem, ale alespoň si můžeme promluvit co a jak se tu bude dít. Dobře? Dobře..." Všimla jsem si, že si odpovídal rovnou za mě. Stoupa jsem si a sundala si bundu, kterou jsem pověsila na věšák, připomínající něčí nosy. Měl bych jí to říct...Ztuhla jsem a otočila se na učitele: "Co prosím?" vykulila jsem oči a posadila se. "Cože?" A je to tu, už to u ní začíná... "Pane učiteli, nechci.. nechci být drzá, ale říkal jste něco?" koukala jsem na něj a pomalu se natahovala pro baťoh. Když jsem svůj baťůžek zvedla, na zemi byly nějaké divné znaky. Možná slova.. spíše... číslice. Zakroutila jsem hlavou. "No.. říkal jsem, že bychom měli pomalu začít, čas nám ubíhá." Z mého přemýšlení mě vyrthl jeho hlas a já se narovnala a šla si sednout k jeho stolu. "Ovšem, dobře..." Přikývla jsem... Měla by se dozvědět pravdu... přeci jenom.. brzo se to dozví... "Cože?"zadívala jsem se na něj on zakroutil hlavou a usmál se jako když malé dítě něco provede. Všimla jsem si, že na čele má další odřeninu. "Pane učiteli.. tady..."dotkla jsem se ukazováčkem jeho čela, "máte další ranku." Sahnul si na to místo a dotkl se svými prsty těch mých. Myslela jsem, že mnou projel snad elektrický proud. "Aha.. jsem já to ale nešika..."chabě se zasmál a mě nezbývalo nic jiného než se pousmát taky. "Ošetřím vám to..."rozhlédla jsem se po místnosti, "Kam jste dal tu lékárničku?" " Je tady.."sundal ji ze skříně a já ji otevřela. "Odvar z pavých jater?" přečtu první nápis na lahvičce. "Lektvar proti bludičkám?" A doprkna... kde je ta blbá lékárnička... Rohlédl se v panice po místnosti. "Co to je?" vyptávala jsem se dál, ale on mi to bez řečí vzal a dal zpět. Tady je... "Tady je..."pronesl a položil ji přede mne. "Jste si jistý, že je to opravdu ta lékárnička, kterou jsme hledali?" zeptám se jako když v stupidních televizních kriminálkách někoho zpovídají. "Ano, jsem si jistý..." mrkne na mě, otevřu lékárničku, najdu vatu a desinfekci, vatu si lehce namočním a..."Ehm, mohl byste si prosím sednout? Já jen, že když stojíte, tak na vás moc nedosahnu."cítím jak rudnu. Zasmál se a posadil se. Vida.. není až tak vysoký když sedí, uchichtnu se pro sebe a pomalu mu čelo začnu ošetřovat. "Nepálí to?" kouknu na něj a on jen zakroutí hlavou. Dal bych cokoliv abych tohle mohl prodloužit... "Hotovo" Mrknu na něj a všechno řádně poklidím. "Co myslíš, má cenu vracet se k matematice?" Nadechnu se opravdu zhluboka a rozhodně pronesu, "Nemá, ale má cenu, abyste mi pověděl, co se zde doopravdy stalo. Nejsem hloupá, vázu jste rozbít nemohl, protože tolik střepů z jedné vázy není možné. Spíše to vypadá jako vysklené okno, protože střepy jsou rovné a navíc... Schytalo to vaše rameno, čelo a zápěstí také jak vidím a..." "Dobře dobře dobře, chápu. Vím kam tím míříš. Víš, máš pravdu, váza to doopravdy nebyla, ta je tamhle za skříní. Ale nemůžu ti říct pravdu... ne teď, věř mi prosím." Chytne mě za ramena a dívá se mi do očí, polknu a přikývnu. "Děkuju..." hlas mu zněžněl, jakoby dostal něco co ti tak mo přál. Kéž bys tak věděla jak brzo se to dozvíš, maličká... Jeho dlaně sklouzly přes má ramena a paže až k lotku a jemně se stikly, pak svou klouzavou cestou pokračovaly až k mým zápěstím. Jeho oči se mi vpíjely do těch mých a já myslela, že omdlím. Bim-Bam zazvoní hodiny a ve mně se krve nedozře. Lekla jsem se až jsem nadskočila a on se jen zasmál. "To jsou jen hodiny..."přejel mi chlácholivě dlaní po tváři, Tak jako zastarých časů..., usmál se a... "Je už devět hodin, myslím, že by jsi měla jít" Tak strašně mi chybíš "Uvidíme se zítra na hodině." Už se nemůžu dočkat až tě v noci uvidím...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama