Jednota času není vždycky pravdivá - Učitel matematiky 0,1

13. března 2012 v 17:26 | LeNa
Jako každé ráno v úterý jsme měli jako první hodinu matematiku. Ve třídě nás bylo málo, nevím kam se to všichni poděli. Ale naštěstí mé dvě kamarádky tady byly tak, nuda nebyla, Susy a Tery. Seděla jsem s Tery v lavici. Vždycky to byla zábava. Do třídy po zvonění, ale nepřišla naše učitelka, ale mladší muž, okolo dvaceti. Na tváři měl úsměv, ale bylo vidět, že je i ustaraný.
Byl sympatický. A měl tmavé pronikavé oči, jako jehličky co se do vás zabodnou, ale vy nechcete se jich pustit. Přesně takový byl pro mě první vzájemný pohled s Chrisem Perry, naším novým učitelem na matematiku. Musela jsem se pousmát. Byl hezký, to přiznávám, zaujmul mě, to ano, ale také jsem z něj měla jistým způsobem strach. Jakoby to ani nebyl jen člověk, spíše poločlověk. Tehdy jsem nevěděla jak moc jsem blízko pravdy. Pousmál se v záhadném úsměvu. "Jsem Váš nový učitel matematiky, jen na nějakou dobu. Vaše učitelka vážně onemocněla a já byl povolán k tomu abych zaskočil. Jmenuji se Chris Perry. Doufám, že si společné hodiny užijeme." Celou tu dobu, ale mluvil na mě a ne na ně. Cítila jsem na sobě jeho pohled a raději se dívala pohledem do učebnice. Měla jsem pocit jako by pod jeho slovy o naší učitelce bylo něco víc. Popravdě napadlo mě i to, že ji on něo udělal, ale to jsem hned zamítla a snažila se soustředit na přehnutý roh u učebnice. "Rád bych si ověřil jak jste na tom s matematikou. Prosím k tabuli..." řekl mé jméno. Bez toho aniž by se někam podíval, do třídnice třeba, prostě se na mě díval s mým jménem na rtech. Vstala jsem a připlížila jsem se k tabuli. Začala jsem počítala nějak příklad na procenta. Nebýt Patrika asi bych tam strávila další půl hodinu. Když jsem si sedla do lavice, stále se na mě velmi divně koukal, ale já prostě nechápala co jsem mu udělala. Ještě, že už zazvonilo, nemusím tu s ním být pořád. Uff. Hodiny se vlekly. Ještě štěstí, že nám konečně odpadla odpoledka.
Měli jsme ho celý týden. Vždycky jsem byla u tabule jen já. Dnes si mne pozval do kabinetu. Když jsem zaťukala, zahlásal ať vejdu, což jsem také udělala. "Dobrý den pane učiteli. Ehm, volal jste mě?" zvedla jsem k němu pohled. "Ano volal, chtěl jsem Vás poprosit o to, jetli byste mi nechtěla pomoci se skupinou z nižších tříd, těm kterým to v matematice moc nejde." Jeho pohled byl prosebný a já vykulila oči. "Co- cože? Já.. to.. já?" Zasmál se a přikývl. "Ano ty."mrkl na mě a mě se po bříšku rozlilo teplo. "Eh? A co by to obnášelo?" zeptala jsem se a bez dovolení se posadila. "Mno.. trávit se mnou a samozřejmě se všemi ostatními pondělí a čtvrtek tady ve škole." Moje oči div nevypadli z ďůlků a já jen piřkývla. "Takže souhlasíš? No to je skvělé..." zamrkal na mě a radostně se usmál, stiskl mi ruku a já měla pocit, že mnou projel snad elektrický proud. "Ano, skvělé..."přikývla jsem a rychle zmizla z kabinetu, aby po mě něco ještě nechtěl.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama