Nic není jak se zdá 0,1

25. července 2011 v 0:56 | LeNa

Jako každé ráno se Andrew Grick díval z okna a zjišťoval, že všechno je takové jako každé ráno. Jeho nevlastní otec začal sekat trávu na dokonalém anglickém trávníčku, jeho nejlepší kamarád flirtoval v protějším domě s neznámou pošťačkou a jeho matka právě dopekla borůvkové koláčky, které zavonély až k němu. Musel se usmívat, neboť jeho rodina byla vždy považována za jednu z nejlepších v této slunečné čtvrti. Kdyby tak všichni věděli, pomyslel si a začal se pomalu sunout do těsných sepraných, ale oblíbených džín, bez kterých by se neobešel snad ani jeden den. Ze skříně vytáhl kostkovanou košili, do které se nevešel, ale přeci jenom se do ní narval a vyrazil dolů. "Ahoj mami, krásně to voní." oznámil své matce, po tom co ji políbil na tvář a usadil se ke stolu, kde už měl připravenou snídani. Rebeca Gricková byla rusovlasá žena udržovaného vzhledu, která musí míti doma vše perfektní, včetně svých dětí a manžela. Byla vyhlášenou kuchařkou v celé jejich čtvrti. Několikrát vyhrála soutěž v nejlépe udržovaném domu, na což je osobně pyšná. Andrew dopil svůj ranní šálek kávy a snědl jeden z báječných borůvkových koláčků a chystal se do práce. Jako každé pondělí měl dopolední směnu v pizzerii, kde pracoval už půl roku a byl zde spokojen. Když vyšel ze dveří domu s lehce načervenalou fasádou, spatřil svého nevlastního otce, Ricka Fridta, jak ukízí již sekačku na trávu. Rick byl hnědovlasý muž, o pět let starší než jeho žena, ale s velkým potenciálem, který by pro rodinu klidně i vraždil, doslova. Andrew nastoupil do svého nového stříbrného auta, které dostal od babičky, z otcovi strany. Jeho otec už byl mrtvev, zemřel na infarkt, chudáček. Bylo to už dva roky a Andrew i Rebeca věděli, že na Alexe Gricka nikdy nezapomenou. S těmito myšlenkami se Andrew rozjel do své práce. Pizzerii ''U Olivy'' vlastnil manžel jedné z Rebečinných nejlepších přítelkyň, pan Thomson. Byl to postarší, ale stále ještě svižný muž, který měl rád moderní věci, ale udržoval v pizzerii rodinnou atmosféru, kterou měl Andrew moc rád. Také si oblíbil, že pizzi co z toho dne zbydou si může personál sníst. Jeho nejlepší přítel, jenom přítel, přišel zase pozdě. Jake Rumox byl idol všech holek ve čtvrti. Byl to model, měl blonďaté krátké upravé vlasy, jeho běloskvoucí úsměv zářil na všechny strany a na jeho vypracové tělo si chtěla sahnout každá, ale ne každé se to jen povedlo. Jen každé. Byl to lovec, tak ho Andrew s oblibou nazýval a na kluky vážně nebyl, to už Andrew zkoušel. Jako vždy se nic zajímavé nedělo. Bylo to normální běžné pondělí, s jednou změnou, která má ale přijít až večer. Andrew už se nemohl dočkat. Bylo mu, to že přijede prozrazeno teprve včera večer a to už to jeho matka věděla celý měsíc, že mu přijede. Konečně se zase uvidí. Andrew byl nadšen, že se znovu setká s osobou, které tolik věří, ale zároveň se bál jak se teď k němu bude chovat, když už to o něm ví. Tato slova ho sžírala v mysli, ale napovrh nedal nic znát. Po dopolední směně měl už volno a tak se jen tak projížděl po městě, které bylo více než živé. Projel okolo své staré školy, okolo bývalého skladu kde kdysi přespával, když utíkal z domova i okolo oblíbené kavárny. Nikde se ale nezdržoval, protože se moc těšil domů, ikdyž má ještě několik hodin času, chtěl aby všechno bylo perfektní, což u nich doma bylo. Když přijel domů, našel matku jak peče koláč s jablky, jeho oblíbený. Místo klábosení s matkou, šel raději do pokoje. Měl ho uklizen, což znamenalo, že ani zde nemůže nic udělat, než se sžírat pocitem, že je ještě dlouhá doba na to, aby už ta osoba přijela. Nakonec se přeci jen zabavil, začal skládat puzzle. Takové ty kde máte milony kousíčků a každý vypadá stejně. To ho zaměstnalo na tři hodiny, dokud s posláním všech dílků "do prdele" se nešel napít. Voda mu trošku ochladila mozek a když se vrátil do pokoje, všechny dílky naházel pod postel a lehl si na ni, a ani nevěděl, kdy se mu zavřely oči.
"Andrew, už přijela!" zakřičela Rebeca a slyšela jak se v jeho pokoji cosi sbortilo. Netušila, že to bylo tělo jejího spícího syna, který se leknutím probudil, tak až spadl na zem. Už je tady, problesko mu hlavou a rychle se upravil a bežel dolů po schodech. Zaslechl zvuk parkování a vyšel ven z venkovních dveří. Když se otevřely dveře, s úsměvem na tváři pronesl: "Výtej Rose."
A tak se Andrew setkal tváří tvář s osobou, které tolik věří a kterou neviděl věky. Jak Andrew zjistil, tento večer není stejný jako každý jiný.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama