Já to vím, že mě nechá... 0,1

17. srpna 2009 v 12:38 | LeNa
Bylo zatažené a mrazivé ráno. Vážně bezva na ráno v srpnu. Dneska k nám měl přijet 'strýček' Billy, kterého jsem si sotva pamatovala a jeho syn Jacob, kterého jsem si už vůbec nepamatovala. Naposled sem je viděla když mi bylo pět let. Jacobovi bylo tenkrát sedm. To mi včera pověděla mamka, že je mu teď šestnáct takže by jsme si mohly docela dobře rozumět. Ikdyž o tom dost silně pochybuju. Co bych si já, čtrnáctiletá holka, mohla říkat se šetnáctiletým testosteronem zmítaným klukem? Přemýšlím, že si asi stejně zalezu do pokoje a budu ho ignorovat. Ikdyž na Billyho jsem se popravdě těšila. Měl mě vždycky rád a já jeho. Pamatuji si, že když se mu stala ta příšerná nehoda, mrzelo mě to víc než kohokoliv jiného. Pamatuju si když to zavovali mamce. Strejda Billy byl už doma, ale i tak nás to vzalo. měl veliké štěstí.
Popravdě on to vlastně není můj pravej strejda. Je to jen rodinný známí, což mi zrovna dvakrát nepomáhá, protože tím je i ten Jacob známí a k těm se prý musím chovat slušně.. Ikdyž jen tak náhodou mu nechtěně podkopnout nohy by našim vadit nemuselo, když bych se pak řádně omluvila. Nad tou myšlenkou sem se musela usmát. Jacob byl pro naše vždycky .. ehm.. báječný. Vždy mi ho dávali za vzor. tím sem ho nenáviděla ještě víc!!
"Ať se vaří v pekle.." pomyslela sem si a natáhla si džínsy a tričko. proč dnes musí být takové počasí!! Kdyby bylo líp mohla bych jít ven a návštěvu klidně ignorovat. teda kromě Billyho samozdřejmě.
Odejdu do kuchyně a vypiju si čaj. Máma jela nakupovat, táta je v práci, brácha u svý holky a bráška se ségrou jsou u babičky..
Sednu si na gauč a pustím si telku.. pořád přepínám a přepínám. někde dávali krok za krokem, můj nej sitcom. jako vždy sem se pořádně smála. dávali dva díly najednou tak sem alespoň na tu návštěvu mohla na chvíli zapomenout. JT mě vždycky tutově rozesměje. Kakouknu na hodiny.. je 11:00 a nikde nic nedávaj.. to vzdávám...
"ach jo..." sednu k PC a zapnu ho.. v tu chvíli začne někdo ťukat na dveře. Koukuna hodinky. Vždyť je 11:20!!!!!! Vstanu a pomalu se šourám ke dveřím. Pomalu je otevřu a koho tam nevidím. Postaršího muže, jemuž táhne na 50 let. Má snědou pleť a delší černé vlasy. Jeho oči značí jistý do teď pro mě neobjevený smysl pro humor a starost. Jeho úsměv je přátelský, téměř ochranitelský a veselý. Za ním stojí kluk co mi hned vyrazí dech. Má delší černé vlasy, místami velmi tmavě hnědé. V jeho černých očích planou menší a veselé plamínky a jeho úsměv je jeden z nejkrásnějších co sem kdy viděla. Muselajsem napočítat do deseti než se mi vrátil puls.
"Uh.... Ehm, teda.. Já? ehm??" kouknu na ty dva. "Neměli jste přijet ehm, odpoledne?" podívám se do očí Jacobovi, tomu klukovi.
"jestli tu překážíme, můžeme odejít a přijet klidně až odpoledne" pokrčil rameny,a le úsměv měl na tváři pořád.
"Ne, ne, ne, ne, ne... Tak sem to nemyslela. promińte, jen jste mě překvapily. Naši jeli na nákup a já vás nečekala." celou tu dobu se dívám na Billyho. "Pojďte samozdřejmě dál." otevřu dveře víc dokořán a vpustím je dovnitř.
Když se vpustím do obýváku Billy sedí na svém křesle a Jacob se pohodlně usadí na naší nový zelený sedačce.
"dáte si něco?" zeptám se jich když jdu do kuchyně.
"mě dej čaj prosím a Jacobovi něco studenýho ať na tebe pořád tak nezírá" řekne s lehkým úsměvem. Periferím viděním jsem viděla jak se Jacob zašklebil: "tak to moc díky otče.."
Když jsem jim vše přinesla tak sem jim tam dala i nějaký to pohoštění..
"Páni.. leni ty jsi nám, ale vyrostla, Viď jaku?" mrkl na něj a jacob se zasmál.
"Taky tati když jsi jí naposled viděl když jí bylo nejvíc 5, tak se nediv..." zasměje se jake a já se trošku začervenám.
"Vy, Billy, také vypadáte moc dobře.. " pousměju se a v tom slyším klíč ve dveřích. "Mno konečně!" řekneu a běžím ke dveřím a rychle je otevřu. "Mami, tati. Billy s Jacobem už jsou tady."
"My víme Leni.. Billy nám to volal , ale nestihli jsme ti to říct, že příjdou tak brzy" řekne mi mamka, jako kdyby to bylo normální.
"aha.. takže já jsem to zase odnesla.. mno skvělí.." zabrblám si pod vousy,ale mamka ani taťka to neslyšely. naštvaně si tedy odkráčím do pokoje když už si mě nikdo nevšímá. mamka jak jsem poznala ted tátovi, Billymu a Jakovi ohřívá oběd. Já hlad nemám.. já tu mám sušenky!! Jinak táta si s Billym povídá docela hodně. O jeho práci atd. Jacob jak slyším mlčí, nebo tam není?...
Ťuk, ťuk, ťuk...
trhnu sebou když zaslechni jak mi někdo ťuká na dveře. "D-Dále" zahučím ke dveřím a sednu si na postel, nakteré jsem doteď ležela. Rychle si upravím vlay, ale když si to uvědomím akorát si zanadávám.
"Můžu dovnitř?" zeptá se Jacob ikdyž už dávno stojí vevnitř.
"Pokud vím, tak tahle otázka se podává před vstupen a ne po vstupu, ale když už jsi tady tak polez dovnitř." zabručela jsem k němu a usmála se na něj. Zavřel dveře a úřešel k mé posteli a posadil se. Ach.. jak on byl krásný. V očích měl stále ty samé plamínky a jeho úsměv se snad ívc rozšířil, ikdyž bych předtím klidně přísala, že to víc nejde.
"Ehm.. všimnul jsem si, že jsi předtím zmizela" vytrhl mě z mého rozjímání nad jeho obličejem.
"Cože??" zeptala jsem se ho a on si nejspíš musela myslet, že jsem už vážně hluchá.
"Jen jsem chtěl vědět kam jsi to tak rychle vypadla..." usmál se a svůj úsměv tím ještě více rozšířil.
"Vypadla jsem sem.. ehm. Mno.. A co jinak chceš??" zeptala jsem se ho a zvedla jsem obočí.
"Mno.. jinak jsem si chtěla s tebou popovídat". zase se usmál. "Tak mluv.." pov¨bídla jsem ho a zadívala se mu do těch jeho černo hnědých očích, takže sem měla dělat abych se nerozplynula.
"Vyrostal jsi.." tak tohle mě dostalo.. Začala jsem se smát, až jsem si z toho smíchu lehla na postel. " Mno.. to tak bývá, že lidi někdy i rostou" zase další záchvat smíchu. On se začal smát taky.
"Promiň, jen jsem v rozpacích.." když to vyslovil tak sem ztuhla. "Cože jsi?" podívala jsem se na něj jakona nějakýho podivína. "Mno.. prostě a jak sem řek jsem v rozpacích. Dlouho sem tě neviděl. Od tý doby co jsme spolu seděli na písčku a já jed písek, uplynula už docela dlouhá doba."zase se zazubil.
"A chutnal ti ten písek?" dobírala jsem si ho.
"Tak to si už nějak moc nepamatuju". Zase sme se zasmála
"Nechceš se jít projít někam ven?" zeptalajsem se ho a jeho úsměv se ještě více rozšířil...
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Terry Terry | Web | 17. srpna 2009 v 17:35 | Reagovat

Wow, Leni. Já jsem v šoku. Jako tohle je tvoje jedna z nej povídek, kterou jsi napsala. Je tak úžasná, až mi zvedla náladu. Doufam, že se brzy dočkám pokračování, protože mě zajímá, co bude dělat s Jacobem nadále :o)

2 LucinQa-SBeecko LucinQa-SBeecko | Web | 21. srpna 2009 v 9:26 | Reagovat

Moc hezka povidka Leni...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama